Gibson Les Paul Standart Recenze

3. května 2008 v 15:12 |  Kytary
Gibson Les Paul Standard
Když jsem dostal k otestování dva Les Paul Standardy, dřevem a hardwarem zcela identické, docela jsem se těšil, protože jediné, v čem se lišily, byla barva a tvar krku.

Roky se traduje, že hmotnost krku a tudíž i jeho tvar mají velký vliv na barvu zvuku nástroje, a já tu měl dva nástroje, jejichž krky se na první pohled velice lišily. První krk, nazvaný 50. léta, je silný, oblý, až skoro V neck, pro kytaristy, kterým nevadí palec čouhající nad krkem. Mimochodem, mně kdysi také čouhal, ale můj první profesor Schelinger (otec Jirky) mi do toho palce tak dlouho cvrnkal, až jsem ho schoval a to mi už zůstalo. Dobrá metoda je také malé jablíčko v dlani a s tím cvičit. To jsem ale odbočil. Ať má každý palec kde chce. Druhý standard měl krk plochý, zdánlivě velmi tenký, pro moji ruku ideální, nazvaný 60. léta. Názvy jsou to asi jenom pomocné, protože v inkriminovaných letech byly tvary krků trochu jiné. Tenhle druhý, tenký krk musí být z daleko méně materiálu, a tudíž ta kytara musí být o hodně lehčí. Nebudu napínat, byla lehčí, ale jenom o 3 gramy. Přestože obě kytary hrají velice rozdílně, vím skoro jistě, že v hmotnosti krku to není. Patrně každá ta kytara je originál! Konstrukčně jsou tyhle nové standardy dost jiné než historické modely. Výška strun nad korpusem, na kobylce, je o 5 mm větší než na mém Customu. Z toho plyne, že všechny úhly vedení strun jsou ostřejší: od struníku ke kobyle, sklon krku vůči korpusu i větší zaklonění hlavy vůči krku. Obě kytary mají neuvěřitelný sustain, ale ve srovnání s mým Gibsonem poměrně malý attack.

50. léta
Popisovat materiály a tvary Les Paulů mi přijde zbytečné, takže zmíním jen odlišnosti. Kytara je černě lakovaná, má smetanové hranění, stejnou barvu mají všechny umělohmotné prvky. Pouze zvoneček, který kryje seřizovací matku krku, je černý a kupodivu bez nápisu. Hardware je niklovaný. Celé to hraje (když přeženu příměry) sprostě, otevírá si to hubu, ale moc pěkně. Hlavně doprovody v hodně zkreslených kilech jsou super. Zvuk je pěkně špinavý, pestrý, má hodně výšek i basů. Horší je čistý zvuk. Výborný je kobylkový snímač 489 T. Krásně zpívá ve výškách a čím výš, tím víc zesiluje. Podle mě je to kytara do současné tvrdé muziky. Kytara váží 4,09 kg, je tedy o 3 g těžší než kolegyně, ale asi jen proto, že má na sobě víc umělé hmoty. Kobylka je moderní konstrukce, vypadá jako žebřík, na kterém jsou položeny kovové kameny. Vypadá velice pevně a solidně. Výška strun se seřizuje šrouby, zalézajícími do kovových futer, zapuštěných do korpusu. Překvapilo mě, že přes kameny nejdou struny jejich středem. Objevil jsem i výrobní nečistoty na sedlovém pražci. Zvláštní je, že byly na obou kytarách. Patrně chyba technologie. Kytara byla kvalitně seřízena a dobře se na ni hrálo.

60. léta
Tohle je už na pohled jiná fešanda. Taky víc stojí. Je přírodní. Vrchní javorová deska má kresbu "tygří chlup" a má krásnou, teplou a medovou barvu. Korpus je z přírodního mahagonu. Hmatník je trochu moc světlý, poněkud syrový palisandr, který nutně potřebuje osahat. Zvukově mi kytara moc vyhovovala. Má jednolitý, velice vyrovnaný tón, inteligentní, vhodný pro sólo hraní. Zvuk je kulatý, má méně výšek, ale krásně zpívá; do výšek se zesiluje, má víc středů než ta černá. Na nic si nehraje, protože hraje, jak vypadá. Učesaně. Při velkém zkreslení je surovější, ale rozbitější. Tónová clona kolem 5, to je krásná barva. Krk má pro mě velice příjemný profil, protože nemám moc velkou ruku. Napadlo mě, zdali firma změnou úhlů nereaguje na změnu velikosti kytaristů. Ti dnešní mladí jsou o dost větší, než jsme my. U mě je to zvlášť markantní. Zvoneček na hlavě je rovněž bez nápisu. Sedlový pražec je velice ostrý, takže struna nikde zbytečně nedře. Knoflíky jsou zlaté, ale bez kovových značek pod nimi. Kdo je perfekcionista, těžko se trefí do hlasitosti. Snímače jsou: u krku 490R a u kobyly 498T. Při ztlumení nemizí moc výšek, což svědčí o kvalitní elektrice. Dočetl jsem se, že standardy bývají osazovány i Burst Buckery Pro AlNiCo V. Doporučuji. Mám je a jsou super. Kytara byla rovněž dobře seřízena, i když sedlový pražec by šel ještě snížit. Pražce jsou z boku perfektně kryty hraněním. Prostě tahle se mi líbila. Obě kytary mají pochopitelně luxusní kanadský futrál, který vypadá nerozbitně.
Gibson Les Paul Standard
Gibson Les Paul Standard

Závěrem
Kytary jsou to kvalitní. Obě. Každá se ale hodí na něco trochu jiného. Obě ale na dobrou muziku.

info
Gibson Les Paul Standard '50 a '60 jsou reissue modely legendárních kytar. Doporučené ceny jsou 65 900, resp. 73 900 Kč.

plus
osobitost
výborný sustain

mínus
nezačistěný sedlový pražec
Recenze z internetového portálu www.muzikus.cz
 

Gibson Flying V Special Century

3. května 2008 v 15:06 |  Kytary
Gibson Flying V Special Century - nové gibsonovské véčko
Základním designem se nepatrně liší od klasického tvaru ze šedesátých let, především se to týká lehce protažené a malinko špičatější hlavice a naopak o něco kratších "křídel", ale účelem těchto úprav je podle mého názoru prvoplánová vizuální ambice zaujmout na první pohled. Tento záměr ještě dále mocně podtrhuje aktuální, atraktivně velmi zdařilá "zrcadlová" edice, která kromě "véčka" zahrnuje i modely Les Paul Special, SG Special a Explorer. Osazení dvěma humbucker snímači je už, podobně jako rozmístění ovládacích prvků, klasické. Oba snímače, 496R u krku a 500T u kobylky, jsou vybaveny keramickými magnety a už z toho se dá tušit, kudy se bude ubírat směr výsledného zvuku nástroje. Nezávislé ovládání hlasitosti každého snímače a naopak společná tónová clona jsou snadno přístupné, což se možná nedá tak úplně říci o třípolohovém přepínači snímačů, ale zvyknout se dá na všechno, a v tomto případě lze navíc téměř vyloučit nechtěné přepnutí při hře.

Klasicky "gibsonovská" je 24 a 3/4 palcová menzura, dvacet dva pražce, "šedesátkový" profil krku, stopbar a tune-o-matic kobylka. Jednoznačným plusem je i osazení, dnes už také téměř klasické, kvalitní ladicí mechanikou Grover, v tomto případě širokého ledvinového tvaru, které umožňuje citlivější a přesnější ladění.

Závěrem popisu kytary mi nedá nevrátit se k výborně dotaženému vzhledu - zrcadlová plocha je zapuštěna do vyfrézované prohlubně těla, takže nevyčnívá z povrchu, polohové značky jsou pojaty stejně, takže svojí zrcadlovou průhledností působí nezvykle prostorově, dokonce i jindy černá nebo bílá čepička přepínače snímačů je zde stříbřitá, ladicí i kobylková mechanika taktéž, knoflíky ovladačů ve vintage cylindrovém stylu v černém - opět se stříbrným středem a černou popiskou - a rozměrný stříbrný kryt napínací matky krkového šroubu na hlavě kytary s černě jednoduchým, ale o to elegantnějším logem Gibson, to vše v kombinaci s klavírově černým "ebony0ť lakem; když na vás vykoukne ze sametového polstrování luxusního pouzdra - jedním slovem paráda. Jedinou, a ještě k tomu lehce polemickou výtku bych měl k náchylnosti poškrábání zrcadlového povrchu těla, ale je možné, že je potažen právě kvůli ochraně tenkou fólií - neodvážil jsem se zkoumat hranu "zrcadla" odchlípnutím fólie, ale "špony" vykukující zpod upevňovacích šroubků by tomu nasvědčovaly.

Zvuk
Nasucho je kytara charakteristická středovýškovým témbrem, na jehož zabarvení se projevil použitý materiál těla i krku - mahagon, společně s ebenovým hmatníkem. Neobjevil jsem žádné vlky - ať už výrazně hlasitější nebo naopak utápějící se tóny. Kytara zní ve všech polohách vyrovnaně, všude má plynulé, pozvolné doznívání a po vybalení z pouzdra velmi dobře ladila i v oktávách. Z továrny je vybavena strunami Bright Wire .010-.046, které jsou na můj vkus pro tuto kytaru trochu měkké, a jedinou nutnou úpravou po zapojení do aparatury bylo lehké přitažení krkového snímače blíž ke strunám. Amplifikovaný čistý zvuk je plný barevných, jakoby prostorných středů s pevnými basy a jasnými, nebzučivými výškami s příjemnou barvou harmonických alikvót. U čistého zvuku mě velmi příjemně překvapil kobylkový snímač, u krkového, podobně jako u kombinace, se dá podobná zvuková plastičnost očekávat. Očekávat se dá i to, že doménou tohoto nástroje, u kterého se mimochodem nedá sedět, bude zkreslený zvuk. To se také plně projevilo a všechny možné druhy zkreslení, stejně jako použití různých kvákadel, chorusů a podobně, si tato kytara jednoduše vychutnává. Tlumená zkreslená staccata zvládá s hutným, ale konkrétním, nezahlceným atakem, akordy přes všechny struny znějí plně a prostorově, sóla se díky průraznému středovému gruntu prosadí i v aranžérsky velmi husté "holomajzně". Tato kytara, zdá se, není pro alternativní akademiky, vyžaduje jasnou akci, temperament a dravost. Poznámka o nemožnosti hrát vsedě, viz výše, jen dotváří profil tohoto nástroje, a ačkoli jsem nakonec jeden způsob objevil - spodní křídlo vsunete mezi nohy a po způsobu hry na klasickou kytaru lovíte krk poněkud více vlevo - nějak se to k téhle ebenové krásce nehodí a teprve vestoje volně vychutnáte všechny její přednosti.


Info:
Zrcadlová kráska Gibson Flying V z nové série New Century představuje designově přepracovaný, dnes již klasický model ze 60. let. K dostání je za přijatelnou cenu 39 900 Kč včetně DPH.

Plus:
vzhled
zvuk
provedení
"case"
na Gibson relativně příznivá cena

Minus:
špatně se s ní sedí
snadno poškrábatelný povrch zrcadla, ale zřejmě je to fólie


Technická specifikace:
menzura: 24 a 3/4?"
profil krku: šedesátá léta (60's neck)
materiál hmatník: eben
materiál krk: mahagon
materiál tělo: mahagon
ovládací prvky: 2 x volume, 1 x tone
elektronika (aktiv/pasiv): pasivní
snímače krk: 496R
snímače střed: 500T
počet pražců: 22
kobylka: tune-o-matic/stopbar
počet strun: 6
další příslušenství: pevný "case"
Recenze z internetového portálu www.muzikus.cz

Fender Stratocaster (Strat)

3. května 2008 v 14:56 |  Kytary
Stratocaster je typ elektrické kytary, který navrhnul Leo Fender na začátku 50. let 20. století, a který se vyrábí dodnes. Společně s Gibson Les Paul patří k nejtypičtějším modelům. Tělo je vyráběno z olšového nebo jasanového dřeva, krk je z javorového dřeva a další varianta je s palisandrovým hmatníkem (viz obrázek). Stratocaster má většinou tři jednocívkové snímače (Single-Coil).
V roce 1953, kdy byl uveden na trh pod jménem Stratocaster (název odvozen od slova stratosféra), představoval revoluční nástroj. Obsahoval několik doposud nevídaných konstrukčních řešení. Už samotný tvar těla vzbuzoval u tehdejších hudebníků obdiv, zájem, ale i pohrdání a nedůvěru. Novinkou byl nový typ tremola nazývaném vibrato, jež při častém i hrubším používání drželo ladění nástroje lépe, než tehdejší běžná tremola (např. bigsby). Tremolo se skládá z 6 kamenů umožnujících snadné seřízení kytary, vibrapáky, kovového bloku a pružin. Kytara má asymetricky tvarovanou hlavu. To umožňuje přímý tah strun a tím pádem i zlepšení ladění. Mezi revoluční části kytary patří zdířka pro konektor jack 6.3 mm umístěná zepředu nástroje, či pětipolohový přepínač snímačů.
Stratocaster používají (použivali) slavní kytaristé jako například Eric Clapton, Jimi Hendrix, Yngwie Malmsteen, Jean-Pierre Danel, David Gilmour nebo Mike Oldfield a mnoho dalších. Strat se může používat v jakékoli kytarové hudbě, snímače sss nebo ssh mu dodávají kovovější zvuk, než např. Les Paul.
 


Gibson Les Paul

3. května 2008 v 14:46 |  Kytary
Tady je něco o mojí nejoblíbenější kytaře-Gibson Les Paul:
Les Paul jsou nejznámější kytary firmy Gibson. S jejím návrhem ve 40. letech do firmy Gibson přišel kytarista Les Paul. Návrh ovšem společnost odmítla. Na Les Paula si vzpomněli až začal Leo FenderFender Telecaster. Tenkrát zazněla mocná věta: "Najděte toho chlápka, co má to koště se snímačema!". A tak dnes nese typ této kytary jeho jméno. vyrábět elektrické kytary
Hraje a hrála na ně hodně světově proslulých kytaristů, např. Slash, Ace Frehley, Jimmy Page a řada dalších.
Nejčastěji mají kombinaci snímačů HH (tzn. 2x humbucker - dvojitý elektromagnetický kytarový snímač). Gibson Les Paul je jeden z nejuniverzálnějších elektrických kytar. Dá se s ní hrát metal, rock, punk rock (k tomuto žánru se spíše doporučuje pouze jeden humbucker). Nejčastější barvou je tzv. "cherryburst" (viz první obrázek).
Ve světě houslí jsou považovány za "svatý grál" stradivárky. Existuje ve světě elektrických kytar ekvivalent, či alespoň nástroj se srovnatelnou pověstí? S přihlédnutím k originálním, v mnoha případech dnes už neexistujícím, materiálům a většímu podílu ruční práce na počátku manufakturní výroby kytar by člověk hledal "kandidáta" v řadách nástrojů z přelomu 40. a 50. let. Také jejich cena, pohybující se řádově v desítkách tisíc amerických dolarů, by tomu odpovídala. Skutečnost je vzdálená zhruba jedno desetiletí, protože vyhledávaná perla mezi elektrickými kytarami nese přezdívku Burst, což je zkratka pro model Gibson Les Paul Standard v barvě cherry sunburst, vyráběný v období let 1958 až 1960.

První kytary modelu Gibson Les Paul, jež se objevily v roce 1952, se vyráběly ve dvou barvách - zlaté (goldtop), jež měla navodit asociaci bohatství, slávy, úspěchu, a pak ještě v černé barvě, která ve spojení s černým smokingem hráče měla tvořit pozadí, na němž by bylo vidět pouze jeho světlé prsty, klouzající po hmatníku (s těmihle představami přišel Les Paul, a tak mě napadá, že jeho koncept zapomněl na černochy. U černých kytaristů se ale nakonec stejně těšil největší oblibě LP goldtop). Černým LP kytarám se také říká "fretless wonder".


Gibson Les Paul Burst
LP kytary se prodávaly během padesátých let celkem úspěšně - uvědomíme-li si, že kytara s tělem z plného dřeva představovala v té době pořád ještě poměrně revoluční design. Koncem padesátých let prodej klesal a firma hledala něco, co by znovu přitáhlo pozornost muzikantů. Došlo k rozhodnutí vyrobit LP v barvě cherry sunburst. Gibson celkově vyrobil okolo 1200 kusů tohoto modelu (některé prameny uvádějí číslo 1700, ale to je celková produkce, zahrnující i goldtopy a fretless wondery).
První nástroje se objevily na pultech obchodů na jaře roku 1958. Výběru javorového dřeva pro horní desku nástrojů musela být věnována větší pozornost, protože na rozdíl od černých či zlatých laků je u sunburst modelu dřevo pod lakem viditelné (ne ovšem přehnaná pozornost, protože sunburst byl víceméně pořád test zákaznického zájmu a nejkvalitnější dřevo si firma ponechávala na výrobu akustických a lubových kytar). Větší pozornost spočívala například při výrobě horní desky, která se skládala ze dvou kusů. Často se používala technika, které se říká "bookmatching". K dosažení efektu bookmatching se dřevěná deska rozřízne podélně napůl (jako když rozříznete plátek chleba na dva), a pak se zrcadlovitě rozevře jako kniha, takže kresba dřeva na spoji desek na sebe symetricky navazuje. V závislosti na struktuře javoru pak kresba vytváří efektní povrch nástroje, jako známé pruhy - "stripes, plamínky - "flames", kudrlinky - "curls" a další figury, anebo může být bez těchto anomálií - tzv. "plain" povrch.
Přestože firma nepovažovala LP sunburst za svůj vlajkový model, tak se kytara zrodila za velmi příznivých kvalitativních faktorů, jež později ovlivnily její popularitu a reputaci. Kytary byly velice dobře řemeslně zpracovány, dílem také proto, že výroba zahrnovala stále ještě zřetelný podíl ruční práce. Osazeny byly snímači PAF, čili originálními humbuckery Seth Lovera, které jsou dnes vyhledávané pro svůj specifický zvuk, a pokud se staré originály někde objeví na prodej, tak za ně zájemci rádi zaplatí několik tisíc dolarů.
Co se týká plánovaného tržního úspěchu, tak LP sunburst sice pozvedl upadající prodej modelu na konci padesátých let, ale ne do takové míry, jak firma očekávala, a tak se koncem roku 1960 Gibson rozhodl od další výroby upustit. Pod názvem Les Paul se začátkem šedesátých let začala vyrábět zcela nová generace kytar - model dnes známý jako SG (zkratka pro "solid guitar"). Tady někde by skončila životní pouť klasického LP (v hudební historii nic neobvyklého), který bychom dnes možná znali jen z obrázků, kdyby nepřišla nečekaná odezva z Evropy.
V polovině šedesátých let nastoupila v Británii vlna rockové muziky, která vycházela z amerického blues. Stylovým vzorem pro tuhle generaci kytaristů byli černí bluesmani, a tak nemohly uniknout pozornosti jejich nástroje, a tím pádem ani Gibson Les Paul. Klíčovou roli v návratu LP na scénu sehrál také objev řezavého hutného zvuku, který humbuckery PAF produkovaly přes přebuzený lampový aparát.
V té době byl jedním z nejznámějších sledovaných bluesrockových inovátorů Eric Clapton, a jeho jméno je spojováno s modelem Burst asi nejvíce. A to i přesto, že hrál většinu své hudební kariéry na fender stratocastera, proslaveného Blackie. Clapton koupil první Burst v Londýně, v roce 1965. Hrál v té době v Blues Breakers, kapele Johna Mayalla. V roce 1966 vyšlo legendární album John Mayall and the Blues Breakers with Eric Clapton, známé také pod lidovým názvem Beano-cover, protože si na obalu desky tehdy dvacetiletý Clapton čte Beano Comics. A tohle album se stalo tak slavným (kromě jiného) právě díky zvuku Burstu přes lampový Marshall. Ovšem ani slavní muzikanti to nemají jednoduché - kytara mu byla ukradena během začátků s kapelou Cream - ještě v roce 1966. Přestože se v pozdější době měla několikrát porůznu objevit, nikdy se neprokázalo, že jde skutečně o původní Claptonův nástroj.
V Americe měl největší vliv na reinkarnaci původního LP kytarista Mike Bloomfield. Bylo to po návratu z Anglie, kde viděl hrát právě Erica Claptona a Petera Greena (Green nastoupil do Blues Breakers poté, co Clapton odešel ke Cream). Jak už to bývá, následníci na sebe nenechali dlouho čekat, a tak už koncem šedesátých let nebylo téměř možné na Burst k prodeji nikde narazit.
Galerie známých muzikantů, kteří vlastní nebo vlastnili Burst, je rozsáhlá, a v nejednom případě kytary jen měnily slavné majitele. Keith Richards koupil Burst v roce 1964 během US turné s kapelou Rolling Stones. Dalším kytaristou "stounů", který měl Burst, byl Mick Taylor. Jimmy Page vlastní dvě kytary Burst, ročníky 58 a 59. Jedna z nich se objevila v záznamu koncertu Led Zeppelin z roku 1976 v Madison Square Garden v New Yorku, který vyšel pod názvem The Song Remains the Same. K dalším známým kytaristům, kteří během své kariéry hráli na Burst, patří Jeff Beck, Duane Allman, Gary Moore, Paul Stanley, Paul McCartney, Joe Perry, Joe Walsh, Rick Deringer a Brad Whitford. Také Slash z Guns N' Roses má pár kytar Burst ve své sbírce.
Burst je legendární a vyhledávaná kytara, sen muzikanta a ještě větší sen sběratele, ikona sběratelství kytar vintage. Některé kytary dostaly dokonce jména, jako např. Pearly Gates, kterou vlastní Billy Gibbons ze skupiny ZZ Top, další legendární burst je Brock-Dapra nebo Dusty. Ze sběratelského hlediska je jedním z nejatraktivnějších rysů barva a kresba dřeva nástroje. Téměř všechny kytary Burst totiž během čtyřiceti či pětačtyřiceti let své existence změnily barvu působením prostředí, tzn. světelných a klimatických podmínek, ve kterých se nacházely. U některých se téměř úplně vytratila původní červená barva a zůstala pouze žlutá v medovém - honeyburst, čajovém - teaburst či citronovém - lemon drop odstínu. U jiných červená naopak ztmavla do tmavého - darkburstu nebo tabákového - tobacco burst odstínu. Objasnění procesu stárnutí, či lépe zrání nástrojů se věnuje tak vážná pozornost, že subjekt připomíná vědu. Základním činitelem změny barvy kytar je ultrafialová složka denního světla. Vrstvy laku, charakter dřeva nástroje a odrazová schopnost těchto pak určují výsledný efekt. Sběratele už dávno nezajímá, jak kytara hraje, důležité je jak vypadá. Obecně má Burst pověst po všech stránkách dokonalé kytary, u které jakoby ani nezáleželo na kusu. Těžko odhadnout, kolik dochovaných nástrojů tráví čas v bankovních sejfech, protože cena kytary se dnes pohybuje zhruba v rozmezí 40 000 až 100 000 USD. V případě, že jej vlastnil známý muzikant, tak odhaduji, že se může vyšplhat i na 150 000 USD. Pro zajímavost - původní cena kytary se na přelomu 50. a 60. let pohybovala v obchodech kolem 260-280 USD, což je kupní ekvivalent dnešních zhruba 1800 USD.
Obrázek “http://photos.imageevent.com/shovel95/lespauls/59burstcarmelita91953/websize/Img_2302.jpg” nelze zobrazit, protože obsahuje chyby.
Původní Les Paul se začal pro extrémní zájem opět vyrábět koncem 60. let, ale lze se dočíst, že výroba nabrala více tovární podobu: s menším důrazem na detail a větším důrazem na profit (což je ovšem trend všech velkých kytarových výrobců). Gibson vyrobil v pozdější době několik reedic původních LP kytar konce 50. let pod názvy jako např. Historic nebo Authentic, jejichž cena se pohybuje v rozmezí 3000 až 5000 USD. Já jsem jich měl pár v ruce a udělaly na mě dojem solidních nástrojů. Zvlášť uměle "zestárlé" reedice jsou atraktivní. Ale - pro opravdové fajnšmekry - nedávno (konec května 2003) jsem narazil na originál Burst z roku 1958. Je na prodej u kanadského prodejce vintage kytar - Tundra Music. Na aukci za něj byla nejvyšší nabídka 86 100 USD a neprodal se. Odhaduji, že za 100 000 USD se brzy někdo stane šťastným majitelem.

Guns n' Roses - Use Your Illusion II (1991) album Download

3. května 2008 v 14:24 | Mr.tom |  alba,mp3 a videa download

Part 1:

http://rapidshare.com/files/92529175/1814-TTM.part1.rar

Part 2:

http://rapidshare.com/files/92529348/1814-TTM.part2.rar

Guns n' Roses - Use Your Illusion I (1991) album Download

3. května 2008 v 14:21 | Mr.tom |  alba,mp3 a videa download

Part 1:

http://rapidshare.com/files/92526910/1813-TTM.part1.rar

Part 2:

http://rapidshare.com/files/92527161/1813-TTM.part2.rar

Velvet Revolver VR-Libertad-album Download.rar !!!!!!

24. dubna 2008 v 19:40 |  alba,mp3 a videa download

Velvet Revolver VR-Libertad-album Download :

part1:http://www.4shared.com/file/22189451/f1d2fc0/Velvet_Revolver-Libertad-2007.html
part2:http://www.4shared.com/file/22193283/2ed85c7/Velvet_Revolver-Libertad-2007_parte2.html


Slash-Životopis

13. března 2008 v 16:25 | Mr.tom |  nejlepší kytaristi
SLASH
Saul Hudson(* 23. července 1965, Hampstead, Londýn) známý pod pseudonymem Slash, je slavným rockovým kytaristou. Proslavil se jako člen Guns N' Roses, po odchodu si založil vlastní kapelu Slash's Snakepit a nyní hraje v kapele Velvet Revolver. Charakteristickými rysy jsou jeho dlouhé černé kudrnaté vlasy a nošení cylindru. Má také unikátní držení kytary, které vymyslel sám - kytaru má hodně nízko pod pasem a ruku má hodně nataženou. Jinak je pořád k vidění s cigaretou v puse nebo s whisky Jack Daniel's.
Původně se nemohl rozhodnout mezi kytarou a basou, ale vybral si kytaru, protože měla více strun. Slash byl také považován za nejlepšího kytaristu na světě, ale odůvodnil to tím, že hrál v takové populární a slavné kapele jako jsou Guns N' Roses. Svou první kytaru dostal údajně od své babičky. Na začátku své kariéry hrál s Duffem ve zcela neznámé kapele Aids.
Momentálně žije v Beverly Hills se svou ženou Perlou, se kterou má dva syny: London Emilio a Cash Anthony. Účinkoval také ve známé videohře Guitar Hero 3 Legends of Rock.

Biografie

Slash se narodil anglickému Židovi a afro-americké matce, kteří spolu podnikali. Otec vlastnil nahrávací firmu a matka byla návrhářka oblečení.
V polovině 70. let se jeho rodiče rozvedli a on se přestěhoval k babičce. Žil ve Stoke-on-Trent až do jedenácti let, potom se matkou přestěhovali do Los Angeles. Otec zůstal v Anglii. Slash navštěvoval Beverly Hills High School spolu s dalšími budoucími hvězdami jako Lenny Kravitz nebo Nicolas Cage.
V patnácti dostal akustickou kytaru, na které se naučil hrát. Jeho hudební vzory byly Led Zeppelin, Rory Gallagher, Eric Clapton, Rolling Stones, Queen, Aerosmith, Jimi Hendrix, AC/DC a Jeff Beck. První píseň, kterou se naučil zahrát byla "Smoke on the Water" od Deep Purple. Chodil na hodiny kytary, ale chtěl se naučit písně, které se mu líbily. Začal se věnovat 12 hodin denně hře na kytaru, což pochopitelně mělo dopad na studijní výsledky a Slash nakonec studia zanechal. Zúčastnil se konkurzu glam metalové skupiny Poison a stal se dokonce finalistou. Potom potkal bubeníka Stevena Adlera. Slash a Steven založili "skupinu" Road Crew.

Guns N' Roses

Krátce na to potkali budoucího kytaristu Guns N' Roses Izzy Stradlina, a ten jim přehrál kazetu, na které zpíval Axl Rose. Poté, když se kytarista Tracii Guns a bubeník Rob Gardner Axlovy nové skupiny Hollywood Rose nemohli zúčastnit na prvních vystoupeních v Seattle, Slash a Steve se dobrovolně připojili jako noví členové. Krátce nato se skupina přejmenovala na Guns N' Roses. Po turné Use Your Illusion Tour se Slash stal americkým občanem.
Ještě během působení v Guns N' Roses, měl i společné vystoupení s takovými rozličnými umělci jako Lenny Kravitz, BLACKstreet, Michael Jackson a Queen. Slash je neslavně známý za svou řeč v roce 1989 na American Music Awards. Po obdržení druhé ceny pro Guns N' Roses, on a Duff se na pódium dovalili zjevně ožralí, drželi alkoholické nápoje a kouřili cigára. Slash ve své nejasné řeči stihl dvakrát zanadávat, než byl přerušen hudbou a kamera se zaměřila na oponu s logem AMA. Po vyslovení první nadávky se z davu ozvalo lapaní po dechu, nato si Slash zakryl ústa a se smíchem řekl "oops". [1].
V roce 1991 se Guns N' Roses vydali na 28-měsíční turné Use Your Illusion Tour, které se krylo s vydaním jejich nových alb Use Your Illusion I a Use Your Illusion II. Alba se od předešlých lišila, obsahovala víc estetických a dramatických písní jako "November Rain" a "Estranged". Tyto písně spolu s baladami jako "Don't Cry" přispěly k napětí ve skupině což vedlo k odchodu členů o pár let později. Slash toto poté uvedl jako klíčovou složku jeho neschopnosti pracovat s Axlem.
Neblaze známé světové turné pokračovalo a Slash si vytvořil jméno mezi nejlepšími kytaristy současnosti. Skoro každé vystoupení obsahovalo jeho sólo, trvající 5 až 15 minut, při kterém dav ohromoval svým výjímečným nadaním.
Na konci turné, po vydaní alba The Spaghetti Incident?, které bylo poslední se Slashem, opustil kapelu a znova se do ní vrátil. V letech 1994 a 1995 začal s vlastním projektem, který nazval Slash's Snakepit. Členy byli bývalý kytarista GN'R Gilby Clarke a bubeník Matt Sorum a v roce 1995 vydali debutové album It's Five O'Clock Somewhere.
Kromě toho Slash vystoupil spolu s Michaelem Jacksonem na MTV Video Music Awards v roku 1995. Slash hrál na kytaru v písni Black Or White, zahrnující 90-sekundové sólo, během kterého si Jackson vyměnil oblek pro další píseň Billie Jean. Slash vystoupil s Jacksonem znovu 10. září2001Madison Square Garden, New York. na oslavě Jacksonova 30. výročí vystoupení v

Odchod z Guns N' Roses

Slash oficiálně opouští GN'R v roce 1996 vyhlášením, že by dál nedokázal pracovat s Axlem. Údajně měl několik neshod s Axlem kvůli hudebnímu směru, jakým se skupina ubírá a také za způsob vedení skupiny. Byl rozzuřený, když Axl nahradil kytarovou pasáž Gilbyho Clarka v písni "Sympathy for the Devil" za nahrávku Paula Tobiase. Poté se zaměřil na Slash's Snakepit, odehrál několik koncertů ještě předtím než se kapela toho roku rozpadla. Znovu vytvořil Snakepit v roce 1998, znova se rozpadli v červenci 2001 po vydaní druhého alba Ain't Life Grand.
V roce 2003 se zúčastnil na comebackové nahrávce "Birdland" skupiny Yardbirds, která obsahovala nové nahrávky jejich najvětších hitů a na vystoupeních vystupuje i s bývalými členy (Jeff Beck, Joe Satriani, Steve Vai, Brian May, Steve Lukather, Jeff "Skunk" Baxter, Johnny Rzeznik, Martin Ditchum a Simon McCarty). Písně byly součástí alba Favored Nations. Slash se představil v písních "Over, Under, Sideways, Down" jako hlavní kytarista.
Od poloviny 90. let až do začátku nového století Slash hrával s mnohými kapelami, většinou jako host na albech a koncertech. Hrával rozličné hudební žánry a až do roku 2002 nebyl v žádné kapele jako člen. V tomto roce se on, Duff McKagan a Matt Sorum znovu spojili, aby vystoupili na rozlučkovém koncertu bubeníka Randy Castilla. Pochopili, že to mezi nimi stále funguje, tak se rozhodli spolu založit novou skupinu.


200 nejlepších kytaristů

26. února 2008 v 19:23 | Mr.tom |  nejlepší kytaristi
Moc tomu nevěřte vůbec to neni přesný,ale tak asi obrazně to de:
1. Jimi Hendrix* - Jimi Hendrix Experience
2. Eric Clapton - Yardbirds, Cream, Derek & The Dominos, Solo
3. Jimmy Page - Yardbirds, Led Zeppelin, The Firm
4. Jeff Beck - Yardbirds, Jeff Beck Group, Solo
5. Eddie Van Halen - Van Halen
6. Stevie Ray Vaughan* - Stevie Ray Vaughan & Double Trouble
7. Joe Satriani - Solo
8. Ritchie Blackmore - Deep Purple, Rainbow, Blackmores Night
9. Steve Vai - David Lee Roth, Whitesnake, Solo
10. David Gilmour - Pink Floyd, Solo
11. John Petrucci - Dream Theater, Liquid Tension Experiment
12. Randy Rhoads* - Quiet Riot, Ozzy
13. Allan Holdsworth - Solo
14. Paul Gilbert - Mr. Big, Racer X, Solo
15. Yngwie Malmsteen - Rising Force, Solo
16. Phil Keaggy - Glass Harp, Solo
17. Jason Becker - Cacophony, David Lee Roth Band, Solo
18. John Mclaughlin- Mahavishnu Orchestra
19. Duane Allman* - Allman Brothers Band, Derek & the Dominos
20. Chuck Berry - Solo
21. Eric Johnson - Solo
22. Steve Howe - Yes, Solo
23. Neal Schon - Santana, Journey, Solo
24. Brian May - Queen
25. Gary Moore - Thin Lizzy, Colosseum II, Skid Row, Solo
26. Bo Diddley - Solo
27. Steve Morse - Deep Purple, Dixie Dregs, Steve Morse Band, Solo
28. Carlos Santana - Santana
29. Tony Iommi - Black Sabbath
30. Buckethead - Guns N' Roses, Solo
31. Mark Knopfler - Dire Straits, Solo
32. Marty Friedman - Cacophony, Megadeth, Solo
33. Nuno Bettencourt - Extreme, Mourning Widows
34. Shawn Lane* - Willy, Solo
35. Kirk Hammett - Metallica
36. Uli Jon Roth - Scorpions
37. Terry Kath* - Chicago Transit Authority
38. Alex Lifeson - Rush
39. Frank Zappa* - Mothers of Invention, Solo
40. Rory Gallagher* - Solo
41. Dimebag Darrell* - Pantera
42. Peter Green - Fleetwood Mac, Solo
43. Robin Trower - Procal Harum, Solo
44. Slash - Guns N' Roses, Velvet Revolver
45. Mick Taylor - John Mayall's Bluesbreakers, Rolling Stones
46. Robert Fripp - King Crimson
47. Tom Morello - Rage Against the Machine, Audioslave
48. Michael Schenker - Scorpions, UFO, MSG, Contraband
49. Ry Cooder - Solo
50. Angus Young - AC/DC
51. Keith Richards - Rolling Stones, Solo
52. Michael Angelo Batio - Nitro, Solo
53. John Squire - Stone Roses
54. Pete Townshend - The Who
55. Steve Hackett - Genisis
56. Zakk Wylde - Ozzy Osbourne, Black Label Society
57. George Harrison* - Beatles, Traveling Wilberys, Solo
58. Alvin Lee - Ten Years After
59. Dave Davies - Kinks
60. Jerry Cantrell - Alice In Chains, Solo
61. Steve Stevens - Billy Idol
62. Johnny Winter - Solo
63. Dickie Betts - Allman Brothers Band, Dickey Betts & Great Southern
64. John Cipollina* - Quicksilver Messenger Service
65. Kenny Wayne Shepherd - Kenny Wayne Shepherd Band
66. Steve Cropper - Booker T. & MG's/Stax sessions
67. Adrian Belew - King Crimson
68. Joe Bonamassa - Solo
69. Steve Lukather - Toto, Solo
70. Jerry Garcia* - Grateful Dead
71. Joe Perry - Aerosmith
72. Prince - Prince & The Revolution
73. Kim Mitchell - Max Webster, Solo
74. Adrian Smith - Iron Maiden
75. Dave Murray - Iron Maiden
76. Neil Young - Buffalo Springfield, CSNY, Solo
77. Billy Gibbons - ZZ Top
78. Tony MacAlpine - Solo
79. Mike McCready - Pearl Jam
80. Adam Jones - Tool
81. Gary Hoey - Solo
82. Leslie West - Mountain, Solo
83. Peter Frampton - Humble Pie, Frampton's Camel, Solo
84. Dick Dale - Del-Tones
85. Vito Bratta - White Lion
86. Mickey "Guitar" Baker - 50's sessions/ Mickey & Sylvia
87. John Frusciante - Red Hot Chili Peppers
88. Ronnie Montrose - Montrose, Edgar Winter Group
89. Mick Ronson* - David Bowie, Solo
90.Roy Buchanan* - Solo
91. Warren Haynes - Allman Brothers Band, Gov't Mule
92. Vinnie Moore - Alice Cooper, Solo
93. Robbie Krieger - Doors, Solo
94. Chris DeGarmo - Queensryche
95. Jake E. Lee - Cutting Crew, Ozzy, Badlands, Solo
96. Glen Tipton - Judas Priest
97. Joe Walsh - James Gang, Eagles, Solo
98. K.K. Downing - Judas Priest
99. Eddie Hazel* - Funkadelic
100. Alex Skolnick - Testament
101. Doug Aldrich - Burning Rain, Dio, Whitesnake, Solo
102. Michael Romeo - Symphony X
103. Vernon Reid - Living Colour
104. Gary Richrath - REO Speedwagon, Solo
105. Link Wray - Link Wray and his Ace-Men
106. Allen Collins* - Lynyrd Skynyrd
107. Larry "Ler" Lalonde - Primus
108. Randy Bachmann - Guess Who, BTO
109. Jeff Healy - Jeff Healy Band
110. Greg Howe - Solo
111. Dave Navarro - Janes Addiction
112. Scott Gorham - Thin Lizzy
113. Ted Nugent - Ambouy Dukes, Damn Yankees, Solo,
114. Vivian Campbell - Dio, Whitesnake, Def Leppard
115. Paul Kossoff* - Free, Back Street Crawler
116. Ritchie Kotzen - Poison, Mr Big, Solo
117. Brian Robertson - Thin Lizzy, Motorhead
118. Andy Summers - Police
119. John Sykes - Blue Murder, Whitesnake, Thin Lizzy
120. Scotty Moore - Elvis Presley
121. Gary Rossington - Lynyrd Skynyrd, Rossington Band
122. Ty Tabor - Kings X, Jelly Bean, Poundhound, Jughead, Platypus
123. John Fogerty - CCR, Solo
124. Ron Wood - Faces, Rolling Stones
125. Ace Frehley - Kiss
126. Akira Takasaki - Loudness, Lazy
127. Michael Wilton - Queensryche
128. Cliff Gallup* - Gene Vincent's Blue Caps
129. Richie Sambora - Bon Jovi
130. George Lynch - Dokken, Lynch Mob
131. Reb Beach - Winger, Dokken
132. Nick Drake* - Solo
133. Tommy Bolin* - James Gang, Deep Purple
134. Kerry King - Slayer
135. Thurston Moore - Sonic Youth
136. Harry Cody - Shotgun Messiah
137. Lowell George* - Little Feat
138. Tracii Gunns - Guns N Roses, L.A. Guns
139. Tom Scholz - Boston
140. Buck Dharma - Blue Oyster Cult
141. Jorma Kaukonen - Jefferson Airplane, Hot Tuna
142. Richard Thompson - Fairport Convention, Solo
143. Trey Anastasio - Phish
144. Janick Gers - Iron Maiden
145. Mick Box - Uriah Heep
146. Johnny Marr - Smiths, Electronic, Johnny Marr & The Healers
147. Blues Saraceno - Poison, Solo
148. Lowman Pauling* - "5" Royales
149. Timo Tolkki - Stratovarius
150. Mike Einziger - Incubus
151. John Christ - Danzig
152. Jonny Greenwood - Radiohead
153. Phil Collen - Def Leppard
154. Andy Timmons - Danger Danger, Ceili Rain
155. Steve Gaines* - Lynyrd Skynyrd
156. Ron Asheton - Iggy Pop, Stooges
157. James Burton - Ricky Nelson, Elvis Presley
158. Mark Kendall - Great White
159. Lindsey Buckingham - Fleetwood Mac
160. Jennifer Batten - Jeff Beck, Michael Jackson, Solo
161. Matthias Jabs - Scorpions
162. Carl Perkins* - Solo
163. Wayne Kramer - MC5
164. Nils Lofgren - E Street Band
165. Michael Sweet - Stryper
166. Robbie Robertson - The Band, Solo
167. Frank Hannon - Tesla
168. Trevor Rabin - Yes
169. Brian Setzer - Stray Cats, The Brian Setzer Orchestra
170. Martin Barre - Jethro Tull
171. Kim Thayil - Soundgarden
172. Pat Travers - Pat Travers Band
173. Dave Mustaine - Metallica, Megadeth
174. Rik Emmitt - Triumph
175. Eddie Cochran* - Solo
176. Frank Marino - Mahogany Rush
177. Justin Hayward - Moody Blues, Solo
178. Tommy Skeoch - Tesla
179. Warren DeMartini - Ratt
180. Syd Barrett - Pink Floyd
181. Don Felder - Eagles
182. The Edge - U2
183. Brad Gillis - Night Ranger, Ozzy
184. Andy Powell - Wishbone Ash
185. Mick Mars - Motley Crue
186. Billy Duffy - The Cult
187. Randy California* - Spirit
188. Eric Bell - Thin Lizzy
189. Lita Ford - The Runaways, Solo
190. Jeff Hanneman - Slayer
191. Mick Jones - Foreigner
192. Stone Gossard - Pearl Jam, Temple of the Dog
193. Duane Eddy - Solo
194. Mike Campbell - Tom Petty/ Heartbreakers
195. Glen Buxton* - Alice Cooper
196. Daron Malakian - System Of A Down
197. Steven Stills - Buffalo Springfield, CSN&Y, Solo
198. Roger McGuinn - Byrds, Solo
199. J. Mascis - Dinosaur Junior, The Fog
200. James Hetfield - Metallica




Gilby Clarke-životopis

25. února 2008 v 17:21 | Mr.tom |  nejlepší kytaristi
Gilby Clarke
Gilby Clarke (* 17. srpna 1962, Cleveland, Ohio) je americký kytarista. Již od dětství jej bavilo hrát na hudební nástroje, kvůli kterým zanedbával školu. Na začátku osmdesátých let působil v popové kapeleCandy, která vydala albumWhatever Happened To Fun. Poté se stal členem metalové kapelyKill For Thrills.
Nejvíce se ale proslavil během svého tříletého angažmá v kapele Guns N' Roses, kde v listopadu 1991 nahradil kytaristu Izzyho Stradlina. S kapelou se v letech 19911993 účastnil světového turné s názvem Use Your Illusion Tour a podílel se na nahrávání albaThe Spaghetti Incident?.
V roce 1994 nahrál své debutové sólové albumPawnshop Guitar, na kterém se objevilo mnoho jeho přátel včetně všech tehdejších členů Guns N' Roses. Ve stejném roce jej z Guns N' Roses frontman Axl Rose vyhodil a nahradil jej svým přítelem Paulem Tobiasem.
Od té doby vydal Clarke dalších pět sólových alb,Blooze EP,The Hangover,Rubber,2002's Swaga99 Live. Spolupracoval také na nahrávání alba skupiny Slash's SnakepitIt's Five O'Clock Somewherea účastnil se turné kapely. Navíc produkoval album skupiny L.A. GunsShrinking Violet, na kterém se obejvil jako hostující hudebník.
V současnosti je členem kapely Rock Star Supernova.


Eric Clapton-životopis

23. února 2008 v 18:02 | Mr.tom |  nejlepší kytaristi
Eric Clapton-životopis
Eric přišel na svět v posledních dnech války, 30. března 1945. K této pro matku nepříliš radostné události, došlo v malé vesničce Ripley ležící nedaleko Londýna. Otec neznámý. Máma, dívka dosti uvolněných mravů, brzy odložila nechtěné dítko do domu svých rodičů a zmizela někde ve světě. "Vychovávali mě prarodiče, o kterých jsem se domníval, že jsou moji rodiče. Když přijela na návštěvu matka, myslel jsem si, že je to moje starší sestra. Když jsem se dozvěděl skutečný stav věcí, byl to pro mě šok. Dlouho jsem nedokázal najít vlastní identitu. Dodnes jsem velmi uzavřený a podezíravý člověk, dodnes nevím, kdo vlastně jsem," tvrdil Clapton ještě nedávno s hořkostí v hlase. A jedním dechem dodával, že to byl také hlavní důvod, proč se začal uzavírat do světa hudby. Obzvláště ho fascinovalo syrové americké černošské blues, které tehdy začínalo na gramofonových deskách pomalu pronikat i do Británie. Milující prarodiče vnukovi plnili každé přání, takže záhy vyškemral svoji první kytaru. Už během svých studií na střední umělecké škole si s ní přivydělával hraním po hospodách. V šestnácti letech si našel své místo mezi londýnskou zlatou mládeží. Nejednu noc prý stávil mezi bezdomovci na stanicích podzemní dráhy. Londýn zmítala beatová horečka a mladý kytarový samouk u toho pochopitelně nemohl chybět. Mihl se v několika bezvýznamných kapelách, ale už na podzim roku 1963 pomáhal založit skutečnou legendu: The Yardbirds. Publikum okamžitě okouzlil Claptonův výrazný a do té doby nevídaný hráčský styl, zpočátku odposlouchaný od zámořských černých kytaristů, ale vbrzku doplněný o vlastní specifický zvuk, spočívající v jakoby houslových, dlouhých, procítěných tónech. Ani ne dvacetiletý, stále značně zakomplexovaný Eric se stal ze dne na den miláčkem davů oddaných fanoušků a fanynek. Mezi nejoblíbenější rockové mýty patří vyprávění, kterak se na londýnských zdech začaly objevovat nápisy "Clapton je Bůh", a kterak Erik dostal od svých ctitelů přezdívku "Slowhand" - "Pomalá ruka", to podle oněch vzrušujících dlouhých kytarových tónů, kterými hypnotizoval posluchače. Očekávali bychom, že začne vesele užívat zaslouženého úspěchu. Ve skutečnosti se ovšem cítil osamělý: "Hovořím k sobě prostřednictvím kytary a myslím si, že mám uvnitř nějakou sílu. Nemám žádnou holku ani kamarády a tak díky kytaře mluvím o té síle sám se sebou. Je v tom veliká samota. To je blues." Rozpor mezi fanatickým obdivem na straně jedné a mladíkovou nepřipraveností a absencí zázemí na straně druhé, se musel záhy projevit. Vyhrocená situace mezi zbožňovaným, leč po umělecké stránce nespokojeným sólovým kytaristou nemohla dopadnout jinak než jeho odchodem od The Yardbirds. Ti sice stáli na vrcholu komerčního úspěchu, ale vzdalovali se puritánským Claptonovým představám o poctivém blues. Eric kapelu opustil a nastoupil do ortodoxně bluesových Bluesbreakers Johna Mayalla. The Yardbirds pokračovali dál s důstojnými nástupci na Claptonově postu. Nejprve přijali jistého Jeffa Becka, později jistého Jimmyho Page, aby je posledně jmenovaný nakonec přeformoval v jednu z nejslavnějších kapel všech dob, Led Zeppelin. To už je ovšem jiná pohádka. Clapton se zatím podvědomě snažil najít v horečném koncertování a nahrávání východisko z psychických kleští, které na sebe sám uchystal. Sžíravé rozpory mezi nezakořeněnou sebedůvěrou a záchvaty malomyslnosti mu pomáhal překonat alkohol. Únavu potlačily všemožné pilulky. Když pátral po nových horizontech, ležela před ním další neprobádaná země plná dobrodružství: drogy. V Bluesbreakers vydržel Clapton sotva jeden rok, během kterého však stihl se skupinou nahrát přelomové, pro vývoj "bělošského blues" naprosto zásadní album "Blues Breakers - John Mayall with Eric Clapton" (1966). Už v šedesátém šestém na popud ostříleného baskytaristy Jacka Bruce spoluzakládal superskupinu Cream, kterou doplnil na trio další muzikant s hvězdným statutem, bubeník Ginger Baker. O tom, co ti tři dokázali za pouhé dva roky existence se dodnes tradují celé legendy. Jestliže byl Clapton už v dřívějších dobách zbožňován a oslavován, nebylo to nic proti celosvětové horečce kolem Cream. Claptonova vnitřní rozervanost se ovšem mezitím začala projevovat i v hudbě. Pokus o založení další superskupiny - Blind Faith, tentokráte osnovaný spolu se Stevem Winwoodem z kapely Traffic, skončil po jedné neúspěšné desce fiaskem. Eric poté zkoušel hrát s kde kým a jako interpret byl skvělý. Připojil se k doprovodné kapele Johna Lennona, pracoval pro rhythm'n'bluesové duo Delaney and Bonnie. V roce 1970 se nechal přesvědčit k natočení prvního, eponymního sólového alba, ale stále se mu stýskalo po vlastní skupině. Svoji kapelu snů sestavil na samém začátku sedmdesátých let a nazval ji Derek & The Dominoes. Vše běželo jak po másle. The Dominoes vydali vynikající dvojalbum Layla And Other Assorted Love Songs (1970) se snad nejpopulárnější Claptonovu písní Layla, kterou rozháraný kapelník věnoval své lásce Patti, a vyrazili na úspěšné turné. Ve skupině vedené téměř paranoidním, věčně nadrogovaným Claptonem však brzy došlo ke krizi. Rozpad na sebe nenechal dlouho čekat. Clapton nadobro propadl depresím a heroinu. Téměř na dva roky zmizel z veřejného života. I když se Clapton drogového návyku zbavil, neznamenalo to ještě definitivní konec vnitřní rozpolcenosti. Nepochopitelným zůstává fakt, že Clapton i v naprosto zuboženém stavu dokázal vydávat vydařené desky a dokonce odehrát skvělé koncerty: jeho hra byla dokonalá i když sotva stál na nohou. Během oné hektické doby bez zábran dokázal získat i pověst neodolatelného svůdce. Vtipně o tom svědčí například obal jednoho živého LP: na nahém ženském těle se skví nápis "EC was here" - tady byl Eric Clapton… Démona alkoholu se Clapton zbavil teprve začátkem devadesátých let: "Bylo to strašně těžké - protože se mi prostě líbilo pít. Pro Angličana je pití téměř součástí národního dědictví. Obzvláště naše zahradní restaurace. Když vidím lidi, jak si sedí před hospůdkou a popíjejí pivo, strašně mě láká připojit se. Ale nesmím. Vím, že už bych se z toho nikdy nevyhrabal." Vzápětí po radostné očistě však nelítostný osud srazil Claptona znovu na kolena: jeho čtyřletý syn Connor vypadl z okna umělcova bytu v jednom z manhattanských mrakodrapů. Pojednává o tom snad nejsmutnější a nejotevřenější balada rockové historie, Tears In Heaven. Po této ráně většina zasvěcených očekávala, že Eric opět uteče před realitou k alkoholu nebo drogám. Nestalo se tak, Clapton vydržel. Když do základů vyhořelo jeho venkovské sídlo, tak jenom s příslovečným anglickým klidem vynosil z plamenů své drahocenné kytary a vrhl se opět do práce. Svým nezapomenutelným vystoupením v MTV Unplugged (1992) spustil celou módu, za albový záznam koncertu dostal hned šest cen Grammy. Znovuzrodil se jako elegantní, moudrý, klidný, usměvavý a vyrovnaný chlapík, který nahrává kvalitní desky, nezapomíná na svoje bluesové kořeny, píše hudbu k filmům a během fantastických koncertů svým nenapodobitelným mistrovstvím odkazuje do patřičných mezí všechny snaživé následovníky. V roce 1994 se Clapton přihlásil s čistě bluesovou deskou "From the Cradle", ovšem v následujících letech dokázal, že je všestranným hudebníkem a skladatelem, o čemž svědčí skvělá deska "Riding With The King", kterou natočil společně s legendárním B.B. Kingem, písničkové album "Reptile", srdcová záležitost v podobě pocty bluesmanovi Robertu Johnsonovi "Me And Mr. Johnson" a rozhodně pozoruhodná novinka "Back Home". Album "Back Home" vznikalo déle než rok. "Chtěl jsem udělat studiové album bez přesných představ, jaké by mělo být," podotýká Clapton k začátku spolupráce s Simonem Climiem. "Nebrali jsme v potaz skutečnost, že to může zabrat hodně času. Když jsme se zasekli nebo to nechtěli hnát moc rychle, nechali jsme toho a dali si nějakou písničku od Roberta Johnsona," vzpomíná Clapton. Eric Clapton oznámil termíny evropského turné, na němž se chystá představit svou novinku, ale i své nejzásadnější skladby, kterých má na svém kontě opravdu mnoho. Senzační zprávou pro všechny jeho fanoušky u nás je, že mezi evropskými zastávkami je i České republika, kde se tento vynikající hudebník představí poprvé.

Izzy Stradlin (Izzynator)

2. února 2008 v 9:18 | Mr.tom |  nejlepší kytaristi
Izzy Stradlin-Životopis
Izzyho rodné jméno je Jeffrey Isbell, narodil se v Lafayette, kde i vyrůstal. Na život v Lafayette Izzy řekl: "Bylo tam v pohodě vyrůstat. Je tam soud, vysoká škola, řeka a železniční koleje. Je to malé město, tak tam nebylo moc co dělat. Jezdili jsme na kolec, kouřili "trávu", dostávali se do těžkostí - bylo to pěkné Beavis a Butt-headské městečko, opravdu".
Izzyho první hudební vzory byli Alice Cooper a Led Zeppelin, avšak největší vliv na něj jeho babička, která měla skupinu se svými kamarády. Izzy přesvedčil rodiče, aby mu koupili bicí. S nimi vydržel až do roku 1983, kdy přešel na kytaru, pro kterou se lépe psaly písně a také autoři hudby měli lepší šanci vydělat peníze. Na střední škole Izzy hrával v kapele s pár kamarády. Jeden z nich byl William Bailey, známejší jako Axl Rose. "Na střední škole jsme byli chlapíci s dlouhými vlasy. Buď jste byli atleti nebo huliči. Nebyli jsme atleti, tak jsme se přestali jen tak potkávat. Hráli jsme nové verze některých písní v garáži. Nebyli tam žádné kluby, kde by jsme mohli hrát, tak jsme nikdy nevystoupili mimo garáže. Axl byl nesmělý, když zpíval. Ale vždy jsem vědel, že je zpěvák.

Po vystudovaní se Izzy rozhodl, že Indiana není místo, kde by se mohla jeho hudební kariéra dál vyvíjet. Zkoušel štěstí jako bubeník, potom krátkou dobu hrával na baskytaru. Po pár letech v Los Angeles, Axl zavolal Izzyho do své skupiny Rose, která se poté přejmenovala na Hollywood Rose a byla to první skupina, kde Izzy hrál na kytaru. V roce 1984 skupinu opustil, aby se připojil k součásti Sunset Stripu, metalové skupiny London (která se točila okolo Nikkiho Sixxa z Mötley Crüe stejně jako Blackieho Lawlessa z W.A.S.P). Avšak vrátil se k Axlovi v době, kdy skupina odehrála poslední vystoupení toho roku v klubu Dancing Waters.

Rose se stali Hollywood Rose, rozpadli se a znova spojili a vytvořili skupinu Guns N' Roses. Historie počátku skupiny je velmi zmatená, ale v červnu 1985, nejpamátnější sestava vyrazila na svoje první turné. Neblaze známé Hell Tour se táhlo západním pobřežím a skončilo v Seattlu, v rodišti basáka skupiny Duffa.
Když skončilo turné Appetite for Destructiontak se Izzy spolu se Slashem, Duffem a Stevem šli ožrat a vzali si také nějaké drogy. Na rozdíl od těchto třech, Izzy dokázal překonat pokušení neustálé opitosti a odvykl si. Řekl, že koncertovaní spolu s Aerosmith v roce 1988 bylo pro něj velkým zdrojem inspirací. Co ho nakonec přesvedčilo, aby zanechal drogy, byl neblaze známý incident na palubě letadla, ve kterém ho zatkli za vymočení se v palubní kuchynie. Po této příhode se Izzy podrobil močovému testu na drogy.
Izzy působil jako nejtišší člen v nejnebezpečnejší skupině na světea to se potvrdilo v roce 1991 během turné Get In The Ring Motherfucker. Izzy už pak necestoval spolu se skupinou. On, jeho švédská manželka Annica a jeho pes (můžete ho vidět v klipu k písni Sweet Child O' Mine) měli soukromý autobus, ve kterém se vozili z jednoho vystoupení na druhé. Okomentoval to tak, že to musel udělat, aby zůstal "čistý", když byl naokolo takových lidí, kteří stále brali drogy.
Izzy opustil skupinu v listopadu 1991.

Po odchodu z kapely se vrátil zpět do Indiany, kde začal nahrávat písně pre své první sólové album Izzy Stradlin and the Ju Ju Houndsse skupinou Ju Ju Hounds. Hudba byla jednoduššií než na albech Use Your Illusion I a Use Your Illusion II. Dostali skvělé ohlasy což vyústilo do světového turné.

V roce 1993, náhradník za Izzyho, Gilby Clarke měl nehodu na motorce a poranil si zápěstí. Turné po Evropě bylo ohroženo. Bylo potřeba okamžitého řešení a Izzy ho tedy zastoupil. Potom co si splnil svoje povinnosti se Izzy okamžitě vrátil do Indiany, aby si oddychl od hudby.
Během těchto "nečinných" let Izzy cestoval a věnoval většinu času dvěma svým zálibám: motory a závody. Dokonce si postavil trať blízko svého domu. V roce 1998 se vrátil na hudební scénu se svým druhým albem 117°. PŘedtím však měl jen malý zájem o kampaň k albu - rozdal jen pár rozhovorů - a odehrál pár koncertů. To mělo za následek, že to bylo poslední album ve vydavatelství Geffen. Ve velké fúzi vydavatelství do Dreamworks, Izzy a další umělci byli vyhozeni (včetně Duffa). Jeho třetí album Ride On, album jen pro Japonsko, vydal ve vydavatelství Universal Victor. Tentokrát Izzy opravdu udělal menší turné po Japonsku jako kampaň. Čtvrté album s názvem Rivervyšlo v roce 2001.
Něktoří z bývalých členů ho žádali, aby se připojil k Velvet Revolver v době vzniku skupiny, ale odmítol to, kvůli neochotě spolupracovat s jejich zpěvákom a také nesnášel život na cestě.
V roce 2003 vydal šesté album Like A Dog. Nahrál několik propagačních klipů, ale nikdy nebyly zveřejněné. O dva roky později jeho fanoušek Will Villiers sepsal petici, aby ty klipy Izzy předal svým fanoušků. Petice byla úspěšná, obsahovala více než tisíc podpisů. Izzy kontaktoval autora petice a rozhodl se vydat Like A Dog, prodávaný za 20 dolarů svým fanouškům.
V roce 2004 se Izzy a Duff objevili na albu Bubblegum, jehož autorem je Mark Lanegan.
Na začátku roku 2006 vyhlásil, že zvažuje vydání několika skladeb, které vyřadil z předcházejíchích alb. Také řekl, že nové album je už skoro hotové a brzy bude vydáno.
Také se objevila informace, že Izzy a Axl napravili své roztříštěné vztahy a jsou znova kamarády. Zpráva vyšla potom, co Axl navštívil Izzyho narozeninový večírek v New Yorku.
17. května 2006 se Izzy objevil na pódiu s Guns N' Roses, aby s nimi zahrál písně Nightrain, Think About You a Patience. Izzy také odehrál 5 písní na britském festivalu Download Festivalv červnu a v srpnu v Nijmegene, Holandsko. Byly to písně Patience, Nightrain, Think About You, Used To Love Her a Paradise City. Izzy vystoupil s Guns N' Roses během jejich turné v roce 2006 na několika koncertech, včetně toho v pražské Sazka Aréně.



moje třída

14. října 2007 v 18:49 | Mr.tom |  něco o mě
Přísahám že sme nefetovali nehulili nic(teda aspon já ne).Takhle vypadáme normalně:D

nirvana dvě

14. října 2007 v 18:29 | Mr.tom |  Rock
tohle sem zkopčil z rocktime je to dost zajímaví
Tento týden jsem zjístil celkem zajímavou skutečnost a to, že se před
Nirvanou takovou jakou ji my všichni známe byla ještě jedna.
Tu už předpokládám tolik z vás nezná. Rozhodl jsem se, že o ní něco zjístím. Je jasné, že na internetu bych se ničeho nedobral, tak jsem začal literatůrou. První a zároveň poslední zmíňku jsem našel v Enciklopedii Rock & Pop. Právě odtud bude následující stručná historie a Diskografie skupiny.

Nirvana

1. George Alex Spyropoulus |kytara, zpěv|
Campbell-Lyons |kytara, zpěv|
2. Ray Singer |kytara|
Brian Henderson |baskytara|
Michael Coz |viola, lesní roh|
Sylvia Schuster |cello|

Londýncká skupina řazená své doby k soft rocku. Původně se
jednalo o duo tvořené písničkáři Georgem A. Spyropoulusem a P.
Campbellem Lyonsem .

Zajímavé album The Story Of Simon Simopath natočili
už v rozšířené sestavě(2). Uznání kritiky sklízí balada Pentecost
Hotel. Kapela se po vydání této balady rozpadá a album Dedicated To Markos III vzníká pouze v základním složením. Po albu Local Anestetic

odchází i George A. Spyropoulus (později se věnoval filmu) a pod
hlavičkou Nirvany zůstává dám P. Campbell. V roce 1972 se i on
rozhoduje pro solovou kariéru (vlastní album: 1973, 81, 82). Dvojce
G.A.Spyropoulus a P.Campbell posléze opět spolupracují při tvorbě
muzikálů .

Diskografie:
1. The Story Of Simon Sinopath (1967, Edsel)
2. All Of Us (1967, Island-Edsel)
3. Dedicated To Markos III (1969, Canyon)
4. Local Anestetic (1971, Vertigo-Canyon-Repertoires)
5. Song Of Love And Praise (1972)
6. Black Flower (1987, Edsel, už vydané písně plis archivní materiál)

Známá je také kompilace Traveling On A Cloud z let 1967-1969

Black Sabbath

14. října 2007 v 17:44 | Mr.tom |  Metalový skupiny
Black Sabbath
Jedna z nejznámějších heavy-metalových kapel.Pocházejí z Velké Británie. Frontmanem kapely je zpěvák Ozzy Osbourne. Vznikli v roce 1968 v Birminghamu pod jménem Polka Tulk Blues Band. Později se přejmenovali na Black Sabbath.První album vyšlo roku 1970 pod názvem Black Sabbath. Celkem vydali přez dvacet alb.

Kam dál